Krkonoše mám velmi rád, často zde běhám po kopcích. Mám je téměř celé proběhaný, ale oblast okolo Černé hory mi stále unikala — důvod č. 1 pro FKT Černá Sněžka.

Mám v plánu vyzkoušet tuto běžeckou výzvu již dlouho. Když jsem dělal rozhovor s autorem výzvy Víťou Kotačkou pro můj blog Sportigo.cz (rozhovor je zde: Vyhovuje mi meditační povaha dlouhých tratí), říkal jsem si: „To by bylo něco pro mne, to si musím vyzkoušet.“ Od té chvíle uplynul více než rok — důvod č. 2 pro FKT Černá Sněžka.

FKT a podobné výzvy mne baví. Je to závod, ale bez čísel. Závodím sám proti sobě. Je to daleko těžší se zmáčknout než při závodě, kde přeci jen okolo tebe běžící závodníci tě nabudí. Zde si musíš s motivací pomoci sám. Dokážu běžet naplno, dám ze sebe to nejlepší? Trénink fyzický i trénink hlavy, pěkně se spojuje do sebe — důvod č. 3 pro FKT Černá Sněžka.

Na startu

Toto léto to musím dát, plánoval jsem na jaře. Cítím se dobře, už jen najít vhodnou sobotu. Ta přesně půlce července nakonec vyběhla v mé osobní termínovce jako ideální. Sice jsem musel kvůli tomu odmítnou výběh s kamarády z klubu Ultra Trail Runners, kteří se chystali také do Krkonoš na nedělní výběh, ale cítil jsem se dobře, měl jsem to od začátku týdne v hlavě a na sobotu hlásili běžecky příznivé počasí. Má být pod mrakem, okolo patnácti. Později k té předpovědi přidali i nějaké přeháňky, ale co už, že?

Nemusím nikam spěchat, a tak v poklidu, v půl deváté, vyrážím od domu, směr Jánské lázně, na start FKT Černá Sněžka. A musím říci, že nápad, umístit start přímo na centrální parkoviště, je skvělý.

Před desátou je parkoviště poloprázdné. Hlavně si v autě nic nechat, zavázat tkaničky a jde se na start. “Povinné” startovní foto a od brány parkoviště vyrážím, po modré a nahoru.

Měl jsem stanové dva cíle, reálný a ambiciózní. Pod 8 a pod 7 hodin. Aktuálně je (k 16.7.2022) první čas na FKT Černá Sněžka 06:28:06, který zaběhl Jirka Křenek. Na ten jsem až tak úplně necílil, chtěl jsem dobrý čas, dobrý výkon, ale buďme realisti. Druhý je 7:07, no, tam už by ambice byly.

Na trase

Do kopce, do kopce, kousek z kopce a zase do kopce a do kopce. Až na Sněžku, nějaký 23 kilometr trasy, je to v podstatě, s krátkou výjimkou úseku od Zrcadlovek k rozcestí Údolí Čisté, stále do kopce. Většinou se to dá běžet, někdy relativně normálním tempem, někdy jen šnečím, ale stále v poklusu. Nicméně, byly tam úseky, kdy se jde. Tedy já přešel do chůze, ale vy, ostatní, můžete stále běžet, jen mi někdy hodinky ukazovali i sklon 18, 20 i 22 %, to už je docela krpál.

Po třech kilometrech mne začalo bolet břicho. Zatím jsem ni nesnědl, jen si dvakrát cucnul z láhve. Tvl., co to je? Proč? Nějak brzo, ne? Kde se stala chyba? Já chci běžet, nejsem tady proto, abych trpěl, tedy alespoň ne od břicha. Asi jsem přepálil úvod. Zpomalil jsem, pustil do ucha mix soundtracků z osmdesátkových akčních filmů, tělo se zklidnilo, dech se zklidnil, já se zklidnil, vše se okolo mne zklidnilo a kdybych nemusel běžel dál, tak tam stojím zklidněný ještě teď.

To bylo ono, břicho se po deseti minutách vrátilo do normálu a už se neozvalo.

U Lesní boudy přichází první dešťová přeháňka, je takové silnější mrholení. Dostávám se do oblasti, kde již trať výzvy vede po navštěvovanějších turistických trasách. Velkou radost mi udělal skupina turistek, při stoupání na Liščí horu: „Hop, hop, šup na kopec,“ povzbuzovaly mne, když jsem je míjel. Ten výběh, k nejbližší zatáčce, kdy mne skryly stromy, jsem rozhodně nezpomalil.

V bufetu Na rozcestí jsem plánovaně zastavil, byl čas si dát něco k pití. Jídla jsem nesl dost, ale vodu jsem měl jen ve dvou půllitrovkách, pití jsem musel po cestě doplňovat.

„Pivo?“

„Ne,“ usmál jsem se na obsluhu, „jen točený Pomelo.“

Kopnu to sebe půllitr tohoto skvělého osvěžovače a běžím dál. Nyní již zase bez mrholení. Pří pohledu z cesty směrem napravo, je v dálce vidět vrcholek Sněžky, při pohledu dopředu se, přede mnou rýsuje ve svahu zaříznutá cesta od Výrovky k sedlu u Památníku k obětem hor.

Stále vše v pohodě, do kopce si pomáhám hůlkami, cesta poměrně pěkně ubíhá, tříhodinový osobní limit na vrcholu Sněžky, který jsem měl uložen v hlavě ve svém itineráři, je celkem reálný.

A hurá na Sněžku

U Luční nezastavuju a hurá do Polska. Na Sněžku a dál až k Pomezním boudám se běží a jde po červené hřebenovce, po Cestě česko-polského přátelství, po cestě, která chvilku jde Polskem, chvilku po našem území. Tato hraniční stezka patří k tomu nejlepšímu, co mohou Krkonoše turistům nabídnou. A tak není divu, že zde a zejména přímo na Sněžce, je na stezce trochu plněji.

Závěr stoupání na Sněžku, kde se sice musím vyhýbat turistům, kteří každou chvilku neočekávaně zastaví, vydýchávají se a rozhlížejí se po okolí, jdu svižně. Podle app. Strava zvládám jen o sekundu za jarním osobní rekordem, ale tehdy byla stezka prázdnější, jak si vzpomíná.

Na vrcholu Sněžky zastavím jen na povinnou fotku a běžím hned dál, jednak zase začíná pršet a dost fouká. Nechci tahat bundu z batohu. A jsem sedm minut za svým časovým rozpisem jednotlivých mezičasů, zkrátka není čas na nějaké zevlování, stejně je to tam pořád stejné.

Následuje seběh ze Sněžky, stále po červené. Z kopce dolů, to se dá pěkně rozpálit. Ne však zde. Úsek ze Sněžky okolo Stolové hory až k Jelence mi běžecky moc nesedí. Na stezce jsou uloženy kameny na výšku, ne na plochu, schody jsou nepravidelné, místy vysoké. Tento úsek chodím raději nahoru.

Oči stále na stopkách. Zakopnout, to je to, co si zde nepřejete. Navíc je zde stezka také dost úzká, jednou dáš přednost ty, jednou ostatní tobě. Průměrné tempo spíše spadlo, než aby se vylepšilo. Na tomto úseku, cestou až k Pomezním boudám, jsem dost ztratil.

Od Pomezních bud, po cestě Bratří Čapků zase myslím na další Pomelo, už je čas doplnit pití, voda v lahvích pomalu dochází.

Malá Úpa, Krmelec u Kraví hory, jedno Pomelo, jedna kola, 118 Kč. Tisíc metrů nad mořem je tady znát i na cenách.

Pomelu vypiju, colu míchám se zbytkem vody v jedné láhvi, hlt dopíjím a běžím dál. Následuje úsek, téměř po vrstevnici, dvacet kilometrů do cíle, čas se krátí, ale nějak mi nejde zrychlit a zrovna zde by to tak šlo.

Na seběhu do Temného Dolu je v trase překážka, přes cestu po modré značce, která vede serpentinami dolu okolo Křížové cesty, je páska, zákaz vstupu. Pokládám ruku na pásku… psst, ticho nebudeme o tom mluvit, a najednou jsem dole na silnici. Ale malůvky na jednotlivých zastaveních křížové cesty jsou dost spektakulární.

Stoupání na Černou horu, poslední chuťovka na trase

A jde se zase nahoru na kopec, protože zde začíná stoupání na Černou horu. Beru si gel, až do teď jsem jel na tyčinky, ale pro poslední kilometry jsem si nechal dva Maurten gely, a byla to dobrá volba.

Nejdříve kousek po modré, to ještě jde, ale pak je tu třešínka na dnešním běžeckém dortu. Po žluté, od rozcestí Pražačka až po silničku ke Krausovým boudám. Jeden kilometr cesty lesem, pěkná cesta, ne že ne, ale na kilometru dvě stě metrů převýšení a k tomu již přes čtyřicet kilometrů v nohách. Cítím, jak každým krokem ze mne vyprchává kapička gelu, který jsem dole pod kopce do sebe hodil.

Naštěstí další část stoupání na Černou horu je již pozvolnější a na “indiána” se dostávám k rozhledně a cílové stanici lanovky na Černou horu, kde dělám další povinnou fotku, dle pravidel.

A abych nezapomněl, poslední část cesty na vrchol, od Budějovických bud jsem běžel zase v dešti, teď už to bylo trochu hustější, ale bundu si už nedám, to už nemá cenu, zbývá jen pár kilometrů seběhu dolů na parkoviště. A navíc to rychle přešlo.

Cesta dolů vede z části po silničce, a pak v jedné zatáčce trasa výzvy odbočí na červenou turistickou, v zimě sáňkářskou dráhu. Trail, šotolina, ale místy je to prudší, na saních to musí být zábava. Já to moc nepouštím, nohy už mají dost.

Vím, že se dole musí z červené značky uhnout a přes sjezdovku, neznačenou cestou, se pak napojit na modrou, která mě zase dovede zpět na parkoviště. A co myslíte? Ano, správně, přeběhl jsem to. Naštěstí jsem si to uvědomil asi po 200 metrech, takže pěkně zase stoupám zpět, na místo chyby.

Na druhou dobrou jsem to dal. „Támhle na stromě je modrá,“ říkám si. Tunelem pod silnicí a už vidím parkoviště. Posledních pár schodů a stop. Cíl. Jsem tady. I obloha se najednou projasnila a podvečerní slunce ozářilo Jánské lázně.

Žádný cílový kámen jako HardRocku100, který se zrovna v sobotu běžel, žádný cílový zvon, fanoušci taky nepřišli. Nevadí, fotku z cíle si udělám sám. A hurá domů.

Počasí

Třikrát jsem po cestě zmoknul, ale nic extrémního. Na vrcholech Krkonoš bylo asi okolo deseti, nevím přesně. Musím ale říci, že až na ten závěrečný déšť na vrcholu Černé hory, jsem za to počasí rád. Teplota ideální pro běh, přesně proto jsem také tuto sobotu vyrazil. Nemusel jsem díky tomu tolik řešit pití. A zima mi nebyla, byl jsem stále v intenzivním pohybu.

A kdyby bylo hezky, tak bych stále rozhlížel, fotil a zbytečně se zdržoval, zatažená obloha mi tak dost pomohla.

Jídlo a pití

• 0,5 litru čisté vody
• 0,5 litru vody s Maurtenem 160
• 1 ks coca cola, 0,5 l
• 2x 0,5 l Birell pomelo
• Mandarinka, 1 sojový suk, 2 tyčinky Penco (Ultra energy bar a Long Energy snack), 1 tyčinka PowerBar Energize Original, 2 gel Maurten

Vybavení

• Boty: Hoka One One Speedgoat 5
• Vesta: Instinct Evolution 7 litrů
• Hůlky: Fizan
• Hodinky: Polar Grit X

Celkové zhodnocení

Trasu výzvy Černá Sněžka: FKT okruh na trase Černá Hora — Sněžka jsem zaběhl za 7:27:29, tak nějak v polovině mezi mými cíli. Spokojenost? Ano, velká, to jo. Přeci jen je to pěkná porce nastoupaných metrů. Ale myslím, že hranice sedmi hodin je pro mne reálná a dosažitelná. Takže příště. Je proč se sem, na tuto trasu, vrátit. Nechal jsem si tam, mezi Černou horou a Sněžkou, otevřená časová vrátka.

Trasa výzvy je velmi pěkně zvolená, orientace je relativně jednoduchá, já na rozcestích využíval mapy.cz. Na trase je sice pár hluchých míst, ale zase to jsou místa, kde se dá relativně dobře běžet. Jsou hlavně ve druhé polovině trasy a jsou ty části trasy, kde lze dost časově získat anebo to jen proloudat. Takže Michale, alespoň víš, kde příště ještě více zabrat.

Více o mém běhání na blogu: www.sportigo.cz.

• report