Na FKT Černá Sněžka se chystám už delší dobu — mentálně. Poslouchám si podcasty — baví mě fakt Makej vole! a Štartovacia čiara. Poslouchám ráda Radka Brunnera — který mi ve svém rozhovoru dodává ohromnou podporu díky pokoře, s jakou mluví a díky svému přístupu k tragédům a hobby běžcům. Díky za to!

Přizpůsobuji se podmínkám supportu — totiž jejich ideálnímu počasí na létání a vybíráme neděli 26. září (vybíráme ji 24., takže žádné dalekosáhlé přípravy). Oni mě nechají v Jankách u lanovky a pojedou na Lysou horu. Domluveno!

Večer před si připravuji vše potřebné, přeci jen, je to moje první padesátka a jsem trochu nervozní. Na postel si dávám svou vestu (12 l), vybírala jsem raději pro závody bez podpory a jak se hodí! Dvě 0,5l softky na vodu dopředu na popruhy, jeden camel bag na dva litry dozadu. Dvě musli tyčinky, jednu nevyzkoušenou velkou, dva sáčky se zipem s rýží smíchanou se sojovkou a sýrem a půlku mléčné čokolády. V hlavně se mi míhají obrazy Antona Krupičky v Boulderu — do půli těla, jen s láhví v ruce — ne jako, že se objevuje v mých fantaziích, ale vidím ten minimalismus, když zvedám a potěžkávám naplněnou vestu. :)

V noci si tam ještě přihodím dva proužky leukoplasti a ze sportovní čelenky swix od svazu lyžařů za dar vosku strhávám asi hodinu přilepenou reklamu jedné pojišťovny. Přihazuju skvělou větrovku od Baboše a je to snad všechno. Má být hezky, takže na sebe jen běžeckou sukni a triko s krátkým.

Ráno vstávám před šestou, neobejde se to bez tirády rozespalého syna, který bere na záda svůj padák a ještě v autě pokračuje samořečí: „Absolutně nechápu, proč někdo vstává před šestou, aby hodinu potom vyběhl na 50 km pěšky, okolo Krkonoš! Tohle nikou nedává smysl přece!“.

Za Ádrem nad Chvalčí mineme příslib pěkného dne a v Jankách jsme před osmou. Odjíždějí a nechávají mě napospas nervozitě a 51 kilometrům.

1. úsek: Janky — Liščí hora

Trasu je možné zvolit jak po směru, tak v protisměru. Doma se všichni shodnou, že půjdu v protisměru (já jsem nestranná). Tedy — nejprve vyběhnout Černou a pak pokračovat na Maršov a dále. Jenomže — polská strana uzavřela sestup ze Sněžky po řetězech směrem dolů a turisté se musí vracet a obcházet Jubilejní cestou, a protože jsem ten nejmenší pankáč doma — vlastně vůbec žádný pankáč, hlášky typu — tak to tam střihneš — mě ne zcela přesvědčují a nakonec se kvůli takové banalitě rozhoduju jít klasicky po směru.

Z Janek od Lanovky se běží poměrně krátký úsek na začátek sjezdovky a příjemý kopec člověka hezky rozhřeje, chybí mi ta čelenka — která je někde doma nebo v autě v báglu. Hlavně, že na ní není už reklama. :) Po chvíli se dostanu na asfaltku vedoucí směr Zrcadlovky, přímo tam se už ale přechází na lesní zpevěnou cestu — tam jsem ráda, že nemusím jako piloti s paraglidovým báglem doprava nahoru po žluté a s úsměvem — stále ještě — běžím dál.

Následuje krásný seběh ze Zrcadovek. Nečekaně příjemný, tempo lze dobře nasadit, terén je jednoduchý, polotvrdý, cesta zpevněná, běží se dobře.

Vsuvka pro tragédy: pozor na křižovatku na cca 6,4 km. Mapy.cz posílají člověka doprava a pokud se nepodívá na trasu, může se splést a vydat se nahoru po cyklistické. Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo za žádnou cenu dolů, beru to všema deseti a uvědomuji si to až po cca 150 m.

Následně hned na cca 7,4 km mapy nechají odbočit vlevo — myslí tím ovšem krátkou zatáčku na modrou, po které je nutné následně vzít pravou! To už ovšem paní na mapách nedoporučí!

Následuje krásný výběh na Cihlářskou a Hrnčířskou boudu, kde se otevírá výhled doleva na pláně, kam člověk míří. Potkávám sympatického horala, který se usmívá a podotýká — „Óóó, závodní tempo!“ Utírám si zrovna pusu od čokolády, usmívám se též a děkuju. „Včera tu běželi závod!“ on na mě, „To byla Krakonošova stovka říkám, ale to až příští rok, když Bůh dá!“

2. úsek: Liščí hora — Pomezní boudy

Před Ličší se poprvé po pravé straně otevírá krásný výhled na Sněžku, kde bude něco před polovinou trasy. Je to na obzoru fakt dálka, ale chce to vidět pozitivně, v tak hezký den ještě hodně pěkné trasy před sebou.

Přede mnou skvělá trasa na Bufáč (Chata na rozcestí), který mě trochu mate, znám ho hlavně ze zimy, kdy je ho většina zasypaná a má tvar písmene A — dnes je to klasická horská bouda. A pak traverz po vrstevnici na Výrovku a nahoru ke kapličce. Všude jsou zapíchané zimní tyče a vede zde i cesta výše vzhůru — naštěstí to není naše! Na výběhu ke kapličce je to běhavé, ale musí mít člověk něco v nohách — třeba svaly!

Od kapličky pak úsek, na který jsem se vyloženě těšila. Běží se skvěle, dobrý podklad, dá se rychle (pro mě tempo něco kolem 5:30), ještě není ani tolik turistů, aby se člověk musel zásadně vyhýbat a spoustu místa.

Od Luční pak přímo rovně na polskou hranici a po velmi nepříjemné, kamenité cestě — naštěstí dost široké. Problém je, že většina skupinek chodí roztažená po celé šíři a dost špatně se jim vyhýbá. Člověk už před sebou vidí Sněžku a cestu na ní v celé své kráse. Mám tendenci každého zdravit — Dobrý den! Někdo neodpovídá vůbec, někdo úsměvavé „Dobrý den“ a někdo rozzářené „Ahoj“! Snažím se v tom najít nějaký vzorec, ale marně. :)

A pak už cesta nahoru po řetězech. Upřímně — vycházím pěšky, všude lidi, štrúdl — ale velmi slušně se uhýbají. Ve dvou třetinách cca mě předbíhá borec bez hůlek — celé to pomalu rychlou frekvencí vybíhá. Má bílé funkční triko s červeným nápisem Makej vole! na zádech a chvíli uvažuju, že se ho chytnu! Jen chvíli 🙂

Docela mě překvapuje čas, na Sněžce mám 3:23 a je to cca 22 km, říkám si, super, to nevypadá špatně, vzhledem k tomu, že je to ta horší půlka — ale chyba lávky, trať je příliš dobře sestavená. :)

Nahoře nezbytná fotka pro FKT — prosím náhodnou turistku a pak už pospíchám za oním běžcem, že ho jako doběhnu! Ani náhodou! Všude strašně lidí, šutry, schody, nejnepříjemnější část cesty a to až hodně daleko. Přesto, že z kopce, běží se celkem pomalu a v úzkém seběhu mezi klečí to už vůbec nejde urychlit, vzhledem k množství lidí, schodovité cestě a kamenům. Ale nevadí! Snažím se běžet co nejvíc na kraji cesty, kde je to trochu hladší a vyšlapanější.

Pak lidi najednou zmizí, fakt jsou hlavně na hotspotech — Sněžka, Černá, Výrovka a po cestě minimum. Dobíhám na Pomezky, kde je zleva hned vedle silnice Info centrum s otevřenými záchody v přízemí — mají skvělou ledovou vodu. Dotáčím prázdné softky, přeběhnu silnici a začíná moc hezký úsek cesty. Nádherná Pohádková stezka, následně po cyklistické kolem Horních Lysečin až do Temného dolu, pro mě nejhezčí část cesty.

3. úsek: Pomezky — Janky

Po cestě zprava výhledy na úpské sjezdovky a pohled na Černou, kam si to mířím.

Pro tragédy 2: pozor při seběhu na nějakém 39. km. Mapy.cz pošlou člověka ostrou vpravo. Pokud cestu nikdy neběžel, netuší, že se jedná o lesní modrou, neznatelnou, zvláště, když se v místě těží a odbočí dle instrukce přímo vpravo (přibíhám od směu modré šipky). První ostrá vpravo je špatně. Všímám si asi po 200 m dřevěné cedule na stromě — „Cesta nikam nevede“ a po 800 metrech mi hodinky hlásí, že jsem uhnula z trasy. Tak zpět — připočítávám si 1600 m — co se dá dělat, snad je to dneska moje poslední bloudění, jsem orientačně fakt geneticky neuzpůsobená, tak jsem ráda za ty dary — že takhle hodně zatím jen jednou.

Následuje skvělý seběh podél křížové cesty — velmi osobité a moc hezké ke kapli sv. Anny (bacha na dřevorubce, jede motorovka, těsně pode mnou, dřevorubce nevidno — čekám, zda zrovna nezačne padat strom 🙂).

Něco pro tragédy 3: po seběhu na hlavní v Maršově — resp. těsně před tím, nabádá navigace běžce, aby to vzal doleva před domy u silnice. Podle mapy je jasné, že je nutné seběhnout až na silnici a dát se doprava.

Následuje ´´´´úsek, kde se asi 350 m běží po silnici a kde je po pravé straně stánek s čerstvým pečivem. Už nemůžu musli tyčinky ani vidět a tuším, že bych do sebe měla něco dostat. Kupuju si housku — tedy kupuju, mám v kapse jen stovku a tak jí dostávám zadarmo (Když vás tak vidím, tak vám ji věnuju!). A přebíhám přes řeku, po můstku a vzhůru na jeden z nejhorších úseků — terénem začátek výběhu na Černou. Mordor začíná!

Jsem unavená, nohy začínám nepěkně cítit, třeba nechci, aby se mi rozvázala tkanička a nemusela jsem do dřepu, přesto vnímám vpravo chalupy, které nejsou komerčně vytuněné — příjemná změna. A pak stále nahoru lesem. Docela to bolí.

Následně se cesta změní a člověk doběhne na asfalt a k Černé boudě. Ještě asi 2 km nahoru, které jsou hezky běhatelné, ale ne pro mě dnes, nemám na to, nicméně, aspoň vím na čem makat!

Téměř pod vrcholem mě míjí dva chlapíci a za zády slyším: „Paní byla trochu vyčerpaná!“ Ano, tady fakt jsem a celou tu asfaltku jdu, to mě štve! V jedné zatáčce popoběhnu, dobrý pokus, ale nikam to nevede. :D

Cesta se kus před Černu zlomí v rovinu a to zase přecházím do poctivého běhu. Přibíhám na Černou, kde je zavřený vstup k věži a musí se okolo, kolem zbořené Sokolské, odbočit před lanovkou k věži, vyfotit (prosím dva místní sympaťáky) a hurá dolů! Nade mnou krouží barevná křídla paraglidistů — připadám si jak doma.

Běžím dolů, co to jde. S troubením mě míjí pickup a v něm jeden z chlapíků, který mě fotil u věže — zda nechci nabrat — kupodivu ani nejsem v pokušení. Děkuju a mažu dál — z kopce po asfaltce. Jenže — v jedné zatáčce se má odbočit, to si pamatuju z nastudování trasy (u mě jako by neproběhlo 🙂) a tak v té zatáčce následně stojím a točím se bezradně dokola. Červená není vidět! Zastavuje druhý horal na kole — z oněch dvou od věže a ptá se, zda chci vyfotit i tady. :D Nechci, díky moc, tolik selfíček jako dneska jsem si v životě nepořídila — 2. :) Pak mě posílá po správné trase dál.

Pro tragédy 4: zde pozor, červená vede nahoru směrem mírně do kopce. Když navigace hlásí „pokračujte dále 500 m“, podvědomě člověk bere pravou dál po silnici, dále však znamená rovně, tudíž mírně do kopce.

A pak už poslední kilometry dolů, lesní cestou po červené. Po mých 53 km to není úplně nejpříjemnější seběh, ale je to lepší jak tvrdý asfalt.

Pak už se promotat spletí značek těsně nad Jankami, proběhnout pod silnicí a ukončit to u lanovky!

Pro tragédy poslední: tady už se člověk vidí dole a najednou — červená šipka ukazující doleva, vpravo sjezdovka a na mapě se modrá tečka motá jak nudle v bandě a já netuším kudy jít. Správně je to velmi úzkou stezkou rovně, jako by chtěl člově navštívit zahradu domu před sebou — je tam už znatelná únava a chce se mi brečet — snad nejsem až takovej tragéd, abych se ztratila 700 m před cílem! 😀

Statistika

• Místo 51 dnes 54 km — na vině jsou nechtěné záběhy
• 8 hodin 34 min (vidím tam potenciál, těším se na příště 🙂)
• Převýšení 2300 m
• Míjím cestou tři běžce, dva v protisměru a jednoho po směru
• Pro mě nutné 3,5 litru vody (nesu ve vestě a dobírám na Pomezkách)
• Jsem hodně ráda, že jsem zvolila trasu po směru, neumím si představit na začátek po výběhu Černé pak šílený stoupák z Maršova a táhlou štreku na Sněžku a navíc na konci táhlý výšlap na Zrcadlovky. Takže nakonec dobře tak.
• Smekám klobouk před výkonem Jirky Křenka — 6:28:06 — parádní! U sebe vidím potenciál sundat to pod osm, ale pod sedm je to pro mě už sci-fi
• gps strava

Díky moc klukům z Černá Sněžka — ani jednou jsem si neřekla — „Co tu dělám?“ Naopak, těším se, že to trochu zlepším. Trasa krásná — kdybych něco na trase Černá Sněžka měla vyřadit, nejhůře si stojí asi Černá a Sněžka — všechno mezi bylo parádní a ne tím výběhem, ale je to hodně turistický hotspot — nicméně, patří to k tomu!

Pocity po doběhu zde.

• report